Pa?í?, ta neuvě?itelná klenotnice kultury a vá?ně, která se nikdy neuká?e v plné nahotě, ale v?dy v okvětních plátcích tajemství a ?epotu. Tady, na k?ivolakych ulicích, kde se st?etávají století, za?íná ná? p?íběh. Město, které nikdy nespí, kde je ka?dy kout napěchovany historií, touhami, a touhou po ně?em, co je p?ece jenom neuchopitelné.

  élise – tak byla známa v srdci Pa?í?e. A?koliv její jméno znělo jako ?epot, byla to ?ena, která nikdy neunikla pozornosti. Mo?ná to bylo její nezaměnitelnou siluetou v ?atech z temně modrého sametu, mo?ná jejími o?ima, které byly tak hluboké, ?e by se do nich ?lověk mohl ztratit, jako do tajného p?íběhu napsaného na starych pergamenech. A p?itom, co z?stávalo skryto, byl její p?íběh. Nebylo to jen o jejích nádhernych rysích, o vlasech, které se v měsí?ním světle leskly st?íb?itě jako smaragdy. Byla to ona sama – silná, a p?itom zranitelná, tajuplná a nezadr?itelná, co? dělalo její p?ítomnost je?tě nezapomenutelněj?í.

  Ve chvílích, kdy Pa?í? pokryvaly temné stíny noci a její ulice se stávaly svědkem největ?ích tajemství, se i élise ukryvala v salonech, které byly plné kaviáru, ?ampaňského a směsice hovor?, jejich? vyznam z?stával ukryt v závoji, jako byl ten její. Proplouvala mezi mu?i, kte?í tou?ili po jejím těle, a mezi těmi, kte?í hledali její du?i, ale nikdy ji nepochopili. Byla kurtizánou, av?ak ně?ím více ne? jen tou oby?ejnou zábavou. Byla pro ně symfonií krásy, ale taky voláním po ně?em více, ně?em, co se dalo popsat pouze v polohách mezi nádechem a vydechem.

  A právě v této chvíli se její ?ivot měl změnit.

  Byla to ta ve?erní doba, kdy Pa?í? spí?e ne? spí, tak dychá – pomalu, ale intenzivně. Kdy? se élise opět objevila v malém salonu na okraji městskych ?tvrtí, nesl se vzduchem prchavy smí?eny zápach parfém?, kou?e cigaret a v?ně ?erstvě vylisované k??e. Tehdy to bylo poprvé, co ji Amélie zaujala.

  Unauthorized duplication: this tale has been taken without consent. Report sightings.

  Amélie – procházela chodbami, jak se to dělá v těch nejtemněj?ích uli?kách. Byla stejně tajemná, jak byla fascinující, a p?itom měla v sobě kousek divoké síly, která p?itahovala ka?dé oko. Její postava byla ?tíhlá a elegantní, její rysy nádherně pravidelné, av?ak zraňující jakymsi neuchopitelnym smutkem, ktery se ukryval za ka?dym jejím úsměvem. A to bylo něco, co ji dělalo nezapomenutelnou. Zjevení, jaké by ?lověk v Pa?í?i mohl potkat jen jednou za ?ivot.

  Pohled, ktery si vyměnily, nebyl náhodny. Bylo to, jako by se oba světy st?etly, jakoby ka?dá z nich byla z jiného ?asu, a p?esto se jejich cesty spojily na jediném místě – v náru?i této zázra?né metropole. élise si v?imla Amélie okam?itě, její postoj, jeho? smysl neunikl nikomu, kdo byl citlivy na detail, na v?echny jemné nuance lidského chování. Amélie byla klidná, ale zároveň v ní ho?el oheň – něco, co ?lověk mohl poznat jen u někoho, kdo ?il ?ivot, ktery nebyl podle pravidel.

  A tak se jejich osudy spojily.

  Obě ?eny se v salonu setkaly nejen v okam?iku prvního pohledu, ale v tichém porozumění, které je oba stáhlo blí?e k sobě. Bylo to fascinující – ta touha a zároveň opatrnost, kterou si jedna k druhé pěstovaly. Bylo to p?ita?livé v tom nejnebezpe?něj?ím slova smyslu, kdy oba věděly, ?e láska, kterou si mohou nabídnout, by mohla byt zároveň záchranou i smrtícím omámením.

  élise se k Amélii p?iblí?ila pomalu, s vědomím, ?e osud tohoto okam?iku u? nebude mo?né změnit. O?i Amélie se setkaly s jejími, a v tom pohledu se odehrávalo v?echno, co bylo mezi nimi skryté – oba věděly, ?e mezi nimi nebude nic jednoduchého, ?e ta láska, která se právě rodila, byla nejen krásná, ale i bolestná. Tohle nebyl jen okam?ik, kdy dvě ?eny poznávají jeden druhého – tohle bylo něco, co by mohlo změnit v?e, co do té doby znaly.

  ?Amélie,“ za?eptala élise, její hlas zněl jako hudba. ?Nikdy jsem nepotkala nikoho takového.“

  A odpově? byla tichá, ale plná vá?nivého souhlasu. ?A p?esto te? stojíme tady, a víme, ?e na?e cesty se spojují... na v?dy.“